Jsem Pejsek. Kdy začnu chybět?

    2 209 views
    - Reklama -

    Jsem Vaší stálou čtenářkou jak knih, tak časopisů FC. Pomáhají mi, a tím Vám patří mé velké děkuji. Našla jsem se ve spoustě situací… Jen jednu odpověď jsem nenašla. Líbilo se mi, jak jste psal o budíčku nebo o chlapci, kterého dívka, kterou miloval, využívala jako „pejska“… Začít druhému chybět. Přestat to dělat. Je to vážně těžké, těžší, než se na první pohled zdá. Ale za jak dlouho druhý pocítí, že mu chybíte? Za měsíc, za dva, za rok či ještě déle? A je možné, že i když mu chybíte, jistá umanutost a hrdost mu nedovolí si to přiznat?

    Děkuji za dotaz, důvěru, s jakou mi píšete, a také za Vaše slova, dávají mi velkou energii pokračovat. A než odpovím: Najít odvahu přestat dělat pro druhého to, co považuje už za samozřejmé, JE nesnadné, to ano, já také nepíšu o ničem, co by bylo snadné. Píšu o tom, co stojí za to udělat.

    K první otázce: To, jestli druhý procítí Vaši ztrátu a kdy, je dáno tím, do jaké míry dokáže pojmout takzvaný dar rozlišení (budu tomu věnovat velkou část nové knihy, která vychází v červnu). Stručně řečeno: Mnoho lidí neumí vůbec rozlišit, že něco ztratili, a to zpravidla tehdy, kdy toho v životě dostali hodně zadarmo. Pak mají pocit, že negativní události (ztráty) jsou chyba těch druhých, pouhá nešťastná náhoda, nechápou přičinnou souvislost mezi vlastním jednáním a negativními výsledky. Na začátku mohli být rodiče, kteří takovému dítěti vždy řekli: Ty za to nemůžeš, to tamten je „eanej“.

    Někomu takové prozření (vyzrání) pak může trvat i desítky let. Pak se může stát, že Vám přizná: „Promiň, udělal jsem tehdy strašnou hloupost. Teď už vím, že jsem ztratil člověka, který mě miloval. Myslel jsem si, že bude snadné Tě nahradit, ale poznal jsem, že lidí schopných přímé lásky je méně než těch druhých.“

    Vaše otázky směřují na čas. Vy byste si ale měla uvědomit, že je to Váš čas, který mizí. Uvědomte si, že nepotřebujete vedle sebe člověka, který není schopen rozpoznat své chyby, nebo který pro svou „umanutost či hrdost“ neumí přiznat vinu, posunout se vpřed. Naopak potřebujete člověka, který si Vás bude vážit, bude oceňovat Vaši hodnotu, bude spolu s Vámi budovat vztah, ne naopak. Třeba je to tento muž, ale potom to musí dokázat. Pokud to nedokazuje, pohněte se dál. Pamatujte si: Jestliže pro něj Vaše nepřítomnost nic neznamená, pak pro něj ani Vaše přítomnost nebude mít žádnou hodnotu.

    Není možné změnit druhého, pokud ve svém jednání nevidí chybu. Nechte to otevřené. A hlavně:

    • Nespojujte svou sebehodnotu s tím, jak se k Vám druzí chovají. To, jak se k Vám druzí chovají, není tolik o Vás jako o nich.
    • Hledejte člověka, který je už připravený a bude si Vás vážit. Na takových lidech z dlouhodobého pohledu záleží. Tomu věnujte energii a myšlenky. Ne člověku, kterému dělá problém rozlišit, jestli pro něj vůbec máte nějakou hodnotu. Na jeho prozření můžete čekat taky celý život.
    • Pokud je to ten pravý, změní se. Uvědomí si Vaši hodnotu. Bude jednat. A pokud není, je to pro Vás dobrá zkušenost do budoucna – jak se nezdržovat lidmi, kteří Vám kromě bolesti mnoho nedají.

    Váš Petr